close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2007

Avril bez make-upu+Nalič se jako Avril

8. prosince 2007 v 14:08
Takhle vypadá hrozně!!!!!!!!!
Potřebuješ:měkkou černou tužku na oči, černou řasenku, kouřové stíny, bezbarvý lesk na rty, růž na tvář v přírodní barvě, vatovou tyčinku
Postup:Do vnitřního koutku spodního víčka namaluj černou tužkou linku. Vatovou tyčinku "obal" ve stínech a podél spodních řas vytvoř další co nejpřesnější linku, kterou rozmažeš do ztracena druhým, čistým koncem tyčinky. Líčení "kočičích očí" završ dvěmi vrstvami řasenky. Pak se na sebe usměj do zrcadla :) a v místě, kde se zvednou tvoje tvářičky, se lehce popraš růží na tvář. Nakonec přetři pusku leskem v co nejpřirozenější barvu.

A+v+r+i+l

8. prosince 2007 v 14:06

R%ozvrhy H+odin

8. prosince 2007 v 13:52

Rodinka Avril

5. prosince 2007 v 21:32
Táta: John Lavigne
Mamča: Judy Lavigne
Sourozenci: brácha Matt Lavigne (starší)
ségra Michelle Lavigne (mladší)
A tady je celá rodinka před pár lety:

Životopis Avril

5. prosince 2007 v 21:30
Možná žádná, ale rozhodně ne obyčejná - to je Avril Ramona Lavigne, zpěvačka, textařka, osobnost a rebelka, která se narodila 27. 9. 1984. Pulsující tóny, dynamický duch, to je skutečné WILD CHILD aneb přezdívka z dětství se Avril opravdu drží a že jí sedí, co? Av byla vždy plná energie a nikdy ji nebavilo jen nečinně posedávat ve školní lavici, chtěla být ve středu pozornosti. Vyrůstala v městečku Napanee, které leží v Kanadě a než se Avril proslavila, znal je jistě jen málokdo. Nejdůležitějšími lidmi v jejím životě jsou táta John, máma Judy, brácha Matt a sestra Michelle. Napanee je sice velmi malé městečko, ale vyrostl tu obrovský hudební talent, no, možná že její talent předčí její osobnost, ale na tom nezáleží. Av jako malá zpívala v kostelním sboru a hrála country hudbu na několika festivalech. V deseti pak dostala první kytaru a ve dvanácti napsala svou první píseň, což lze jistě považovat za zlomovou situaci. Začala to zkoušet v hudebních soutěžích a několikrát uspěla, na jednom pódiu si zazpívala s Shaniou Twain.
V 16 letech se rozhodla odstěhovat do New Yorku a zkusit tu štěstí. A hle, objevil se hledač talentů "L.A" Reid a smlouva s Arista records byla na stole. Avril tedy začala na debutu pracovat. Sedla si s milovanou kytarou a psala a psala. "Kytara je jako můj terapeut," říká. Lidí kolem ní bylo spousta a všichni velmi talentovaní, ale Av z natočených písní neměla ten správný pocit a tak jí řekli, že seženou dobré lidi, kteří jí napíší skvělé texty. A tohle Av opravdu napružilo, vždyť chtěla dělat svoji hudbu a tu si pak podle sebe prezentovat.
Proto odjela do Los Angeles, tady potkala Clifa Magnessa a řekla si: "Super, našla jsem toho správnýho člověka!" Clif měl pro Avril pochopení a do ničeho ji netlačil, chtěl, aby byla sama sebou. Uzavřela zde tedy smlouvu a natočila první album Let go! a to v roce 2002. Tohle album se stalo sakra úspěšným. Celý svět teď znal Avril Lavigne, Napanee i to jak je život So, Complicated!
Zůstala pevně nohama na zemi. Večírky, novináři, rádia, koncerty ani peníze, nic jí nezměnilo, a protože byla stále žádanou, natočila v roce 2004 svoji zatím poslední desku Under my skin. A ta je ještě lepší, rockovější a oduševnělejší.
Takže ji teď propaguje v rámci Bonez tour, už skoro rok. Doprovází ji přitom bandy týpků: Matt-bubny, Devin-kytara, Craig-kytara a Charlie-basa a spolu rockují po celém světě. Její hudba jde z jejího srdce, žije hudbou a bez ní by to nestálo za nic. Chce být za každou cenu sama sebou a nikdy se nenechá navést do něčeho, co jí nesedí a to je to, co na ní všichni obdivujeme! Avril Lavigne je totiž skutečná a ještě zdaleka neřekla své poslední slovo. Takže hodně štěstí v budoucnu!!!

Základní Údají a zajímavost

5. prosince 2007 v 21:29
  • celé její jméno je Avril Ramona Lavigne
  • narodila se 27. 9. 1984 v Belleville
  • domovské místo Avril je Napanee
  • je vyznáním křesťanka
  • aktuální barva vlasů: blond
  • barva očí: modrá
  • výška: kolem 157 cm
  • piercingy: pupík a uši
  • má tetování - hvězda na vnitřní straně levého zápěstí, na pravém zápěstí srdíčko s písmenem D, hvězda na levé noze v zadu pod kolenem a malá hvězdička na pravé paži
  • její rodiče se jmenují Judy a John
  • její sourozenci jsou Michelle a Matt
  • její přítel: Deryck Whibley (frontman SUM 41)
  • má psa Sama
  • oblíbené kapely: Goo Goo Dolls, Green Day, Matchbox 20, SUM 41, The Darkness, Alanis Morissette
  • oblíbený film: 8 mile
  • oblíbená herečka: Sandra Bullock
  • oblíbený herec: Tobey Maguire
  • oblíbené jídlo: pizza s olivami
  • oblíbená sladkost: pixi Sticks
  • oblíbené pití: cola
  • oblíbená píseň z Let go!: Losing grip
  • oblíbená píseň z Under my skin: Together
  • oblíbené album: Jagged little pill od Alanis Morissette
  • řidičák udělala až napodruhé
  • má astma
  • je vegetariánka
  • deska "Let go" se měla jmenovat "Anything but ordinary"
  • střední školu opustila kvůli hudbě
  • sestra Michelle hrála v klipu Losing grip
  • ve škole nebyla populární
  • bála se létat
  • jezdí na sk8tu
  • hraje na kytaru, piano a bubny
  • miluje psaní písní a koncerty
  • kdyby nebyla hudebnicí, byla by polda

Avrilina Kapela

5. prosince 2007 v 21:27
Matthew Brann
Narozen 14. 11. 1980
Pochází z Ajaxu (Kanada)
Pozice: bubeník
Hudba: The Radiohead, The Used, Nirvana
Devin Bronson
Narozen 15. 5. 1983
Pochází z Santa Clarity (USA)
Pozice: kytarista
Hudba: Steve Vai Real Illuions
Charlie Moniz
Narozen 31. 10. 1980
Pochází z Burlingtonu (Kanada)
Pozice: basová kytara
Hudba: AC/DC, Bad Brains, The Movie Life
Craig Wood
Narozen 28. 11. 1981
Pochází z Toronta (Kanada)
Pozice: kytarista
Hudba: Red Hot Chilli Pepers


Sebepoškozovani

5. prosince 2007 v 21:19 ...Se...Be... Poškozov@ní
Odborníci ho popisují jako novou závislost. Záliba v ubližování si se rozmáhá napříč společenskými i věkovými vrstvami. Začalo se o ní mluvit před dvanácti lety, kdy princezna Diana poprvé veřejně přiznala, že si sama fyzicky ubližuje. "Cítíte tolik bolesti uvnitř, že se snažíte ublížit si na povrchu," řekla tehdy v televizním rozhovoru pro BBC. Diváci byli v šoku. Do té doby bylo sebepoškozování tabu a na lidi, kteří ho prováděli, se všichni dívali s nedůvěrou a nepochopením. Najednou tady ale seděla obdivovaná, inteligentní a krásná žena, která byla pro velkou část veřejnosti vzorem. Dneska je jasné, že to už není okrajový jev, ale stále větší problém. A to i v Česku.

"Můj pocit zoufalství byl někdy tak velký, že jsem chtěla fyzickou bolestí zahnat tu psychickou. Jindy jsem se naopak cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, že ještě něco prožívám," přiznává jedna z dívek, která se poškozovala. Nepřála si uvést své jméno, a tak jí říkejme třeba Monika. Obdobných výpovědí je přitom plný i internet. A není to příjemné čtení ani poslouchání. "Jednou jsem dokonce řízla tak hluboko, že jsem musela na šití. Teď už je to ale pryč. Vyřešila jsem si některé věci v sobě, smířila jsem se s tím, jaká jsem. Nejsem teď na sebe tak náročná a dávám si i pozor na určité situace. Nenechávám svoje pocity dojít do extrému."

Beze strachu z bolesti
To, že si někdo ubližuje, přitom vypadá nepochopitelně, možná až děsivě. Strach z bolesti přece patří do základní lidské výbavy, která nám pomáhá přežít. Z poznatků, které shromáždila Karen Conterio, ředitelka amerického programu SAFE Alternatives, vyplývá, že typickou obětí sebepoškozování je inteligentní, citlivá žena ze střední nebo vyšší střední vrstvy, ale s nízkým sebevědomím. "Sebepoškozování většinou začíná v dospívání, v chaotické a zmatené době, kdy emoce běží naplno, a naopak sebevědomí se snižuje," řekla na poradenském serveru
www.dr­drew.com. I v České republice je dospívání dobou, kdy mnohé sebepoškozovatelky začínají. "Může nastat i situace, že se ho žena poprvé dopustí třeba v pětadvaceti, kdy se dá mluvit o určité doznívající adolescenci. Sebepoškozování se může objevit v celé šíři mladého věku, je ale málo pravděpodobné, že by se projevilo až ve zralé dospělosti," podotýká psycholožka Jana Kocourková z Dětské psychiatrické kliniky pražské Fakultní nemocnice Motol.

"Začala jsem o prázdninách v sedmnácti. Byla jsem zoufalstvím mimo a chtěla jsem, aby ta bolest, že jsem úplně sama, už skončila, aby to bylo pryč. Vzala jsem si nůž a řezala se na ruce. Nebyly to hluboké rány, ale i tak, uvolnilo mě to," potvrzuje Monika. "Bylo léto, nosila jsem krátké rukávy, tak jsem tvrdila, že jsem se poškrábala o nějaké křoví. Pak jsem to začala skrývat."

Tělo jako důkaz
Princezna Diana není jedinou slavnou osobností, která přispěla k tomu, že se o tomhle jevu začalo otevřeněji diskutovat. Angelině Jolie bylo třináct, když se nožem zranila poprvé, a pokračovala v tom až do šestnácti. I ona později přiznala: "Snažila jsem se něco cítit, hledala nové věci, měla romantické představy o krvi. Ubližovala jsem si. Teď už chápu, že to bylo volání o pomoc." Na rukou Christiny Ricci zase najdete drobné jizvy - udělala si je sama zapalovačem. "Jak vám najedou endorfiny, bolest se dokonce zmírní. Trvá to chvilku, malé štípnutí, a potom už doopravdy nic moc necítíte, naopak to uvolňuje." Christina si po­dle svých slov ubližovala tehdy, když se snažila udělat dojem na kluky nebo byla naštvaná, že není dost hezká. "Byla jsem rozčilená, tak jsem to udělala, uklidňovalo mě to. Je to strašný způsob, jak se cítit líp. V mozku ale máte dvě části, a jedna chce zničit tu druhou. A myšlenka sebezničení je občas velmi romantická. Teď už to ale je za mnou," řekla. Několik jizev 'zdobí' i levé předloktí Johnnyho Deppa, který je bere jako připomínku důležitých okamžiků v životě. "Moje tělo je svým způsobem deník. Je to něco, co dělali námořníci, určité chvíle v životě, kdy sám sebe označíte, ať už nožem, nebo u profesionálního tetovače," vysvětloval v časopise Details.

Závislost na uvolnění
Právě vztah k tetování nebo piercingu vás v souvislosti se sebepoškozováním možná napadne jako první. "Někdy se říká, že jde o socializované formy sebepoškozování," vysvětluje psycholožka Kocourková. Jenže zatímco rituály nebo zdobení těla hrají určitou společenskou roli, funkce sebepoškozování je jiná. Obvykle má lidem, co se zraňují, pomoci vyrovnat se s obtížnými emocemi, které nezvládají jiným způsobem, a tak ➤ se je snaží vyjádřit přes své tělo. Nikoli ale proto, aby dávali najevo, že potřebují pomoc - hlavním cílem sebepoškozování je totiž získat úlevu, ne pozornost. Svá poranění většinou skrývají, třeba pod dlouhým rukávem nebo kalhotami. Právě ruce a nohy jsou totiž nejčastějším místem zraňování, na­opak na obličeji byste se s ním setkaly jen výjimečně. Mnoho z těch, kteří se zraňují, přitom v životě funguje zcela ,běžně' a o tom, co se s nimi děje, často neví ani rodina nebo přátelé. Tenhle jev je rozšířenější, než byste čekaly. Odhaduje se, že třeba ve Spojených státech sebepoškozováním trpí asi dva miliony lidí.

Řezání se, pálení kůže nebo píchání jehlami - to jsou vlastně jen o něco drastičtější formy sebepoškozování než anorexie a bulimie. I týrání se hlady nebo dobrovolné zvracení jsou způsoby, jak se odmítat. Obojí souvisí s problémy s vnímáním vlastního těla, prožíváním sebe sama. A obojí se záhy stane závislostí. Postupně totiž přestává jít o reakci na nějakou událost: uvolní se mechanismus jako u braní drog. Tělo chce chování, které přináší úlevu.
"Než se poprvé pořežete, pamatujte si: bude vás to bavit. Zjistíte, že krev a úleva od bolesti jsou návykové. A to i tehdy, když si myslíte, že si uděláte jenom pár zářezů, které nejsou hluboké a lehce se zahojí. Budou totiž hlubší," napsal na serveru www.recoveryourlife.com pisatel s přezdívkou D.A.A. "Buďte připraveni, že z deseti zářezů se stane sto. Že váš život se bude točit jenom okolo zraňování a zakrývání. A počkejte, až poprvé říznete moc hluboko. Když budete osamělí, všechno se stane možným nástrojem: nůžky, klíče od auta, jehla, svorky nebo třeba i pero. Budete si přát, abyste s tím nikdy nezačali, protože to budete nenávidět a současně i milovat. Nebudete bez toho moct žít."

Začněte mluvit
Judith Lewis Herman, autorka knihy Trauma and Recovery, tvrdí, že sebepoškozování se často dopouštějí ženy, které byly zneužívány nebo týrány v dětství. Fyzická bolest je pro ně totiž snesitelnější než emocionální. "Vysoké procento těchto klientů trpí různými poruchami osobnosti, jejich emocionální nastavení nedovede zpracovat těžké prožitky, vztahy," říká psychiatrička Gabriela Šivicová z pražského centra RIAPS. Mezi ,spouštěče' sebe­poškozování pak může patřit ztráta vztahů nebo problémy v nich, šikana, stres v práci, zneužívání. "Důvod ale nebývá často jasně vyjádřen, mnoho pacientů neví, proč to dělá. Teprve potom se hledá význam jednání, které je často nevědomé," upozorňuje psycholožka Kocourková. Sebepoškozování obvykle trvá několik let; déle, když se problém neléčí. "Pokud má být pomoc účinná, je třeba pracovat s osobností člověka. Proto nastupuje psychoterapie, která by měla být zaměřená právě na zjištění, proč se sebepoškozování projevilo, a na to, aby se klient naučil jiné způsoby uvolnění emocí a neobracel je proti sobě," říká doktorka Šivicová. Důležitou roli hraje i okolí, které by nemělo problém přehlížet. Řadu informací o sebepoškozování lze nalézt i na internetu, například na serveru www.selfharm.net nebo na www.doktorka.cz, kde existuje i diskuse na téma sebepoškozování.

Především si ale pamatujte, že sebepoškozování je určitá forma komunikace, cesta, jak vyjádřit své pocity.

ŽIleTKa

5. prosince 2007 v 21:15 ...Se...Be... Poškozov@ní
Kdo nezažil nepochopí kdo zažil chápe to až moc dobře.....
Začíná to jedním řezem...

..jedním problémem....

..ale pak se vlak rozjede...

..a vy chcete víc a víc...

..ten pocit volnosti je krásnej..

..ale nikdy nevíte jestli to nepřeženete...

..protože většina si to uvědomí až když je pozdě...

...těch promarněných mladých životů...

...ublížili ostatním kteří je milovali...

..a ztrátou přítele se může rozjet novej vlak.....
...Bylo by tak fajn kdyby všechny žiletky a ostatní nástroje zkončily takhle..Rezavý a bez krve..Ale to se nikdy nestane....v

!!!!!!!!!!!!!!!!!KREV!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

5. prosince 2007 v 21:13 ...Se...Be... Poškozov@ní
Právě to může běžet všem lidem co tohle dělají v hlavě..Smrt nebo úleva.....Se smrtí přichází obojí....
Myslím že tenhle obrázek znám moc dobře...:-(
Někdo si možná říká co sem to za člověka že sem dávám tyhle fotky,ale všichni by měli pochopit že sebepoškozování a sebevraždy se dějí na celém světě a budou se dít..Nikdy to nepřestane vždycky bude nějakej ten člověk kterej se řízne nebo zabije když už nebude moct dál....

Alexytimie

5. prosince 2007 v 21:07 ...Se...Be... Poškozov@ní
Alexytimie-porucha vyjadrovani emoci pred sebeposkozenim
- současný psychologický pojem popisující stav, kdy člověk není schopen popsat to, co cítí. Alexytimie byla jasně spojena se sebepoškozováním ve studii z roku 1996 a je shodná s tím jak lidé, kteří si ubližují často popisují emoční stav před sebepoškozením; často nedokáží určit žádný přesný pocit, který se vyskytoval těsně před touhou si ublížit. Toto je zvláště důležité v pochopení sdělovací funkce sebepoškozování.
Právě alexytimie, neschopnost vyjadřovat pocity, je štítem sebepoškozujících, neboť je snesitelnější necítit nic, než žít v neustálé vnitřní bolesti.
Teorie o sebepoškozování říká, že lidé, kteří se sebepoškozují, obvykle nemají vyvinuty tři důležité životní schopnosti: schopnost tolerovat silné rozrušení, schopnost zvládnout napětí, schopnost pociťovat sounáležitost s ostatními. První z těchto vyřčených důvodů přímo ovlivňuje sebepoškozujícího, ostatní možná souvisí s komunikačními dovednostmi.
Pearlan poznamenává, že když děti zažívají stud a trest ať už psychický či fyzický více než pochvaly a citlivá slova, nemohou cítit od ostatních lásku a nemohou v sobě rozvíjet pocit, že někam patří. Později nejsou schopny vyjadřovat, tolerovat a sdílet své pocity. Nemohou se plně rozvíjet, protože byly zvyklé na to, že se jejich pocity zesměšňovaly nebo trestaly. Mají pocit, že některé jejich pocity nejsou přijímány a nesmějí porušit svůj dokonalý obraz před ostatními. Schopnost takovýchto dětí přijímat sebe samého jako cennou bytost, se může vyvinout, pokud cítí lásku a sebepřijetí. Jejich existence a schopnosti nesmějí být očerňovány buď přehlížením anebo hrubými činy či slovy.
Nakonec Haines a Williams (1997) objevili, že ubližování sobě samému představuje ještě mnohem více problémů. Pomoc se musí řídit tím, aby se člověk učil neutíkat před vlastními problémy a přijal svoji nedokonalost (omezoval kontrolu nad svým chováním a jednáním). Zpočátku může tato snaha vést k dalšímu sebepoškozování - jakýmsi trestům za svoji nedokonalost.